Japonské městské legendy #8
Yohohoho, Yarodomo!! *////*
V minulém článku jsem se zmiňovala, že už jsme dopředu nadělali i další článek, nakonec nám to možná výjde i na ještě další. Nevím proč, ale povedlo se nám napsat hned několik zajímavých příběhů, které všechny do tohoto článku určitě nenarveme. Posledně jsme měli opravdu štěstí a povedlo se nám na konci uchovat i více jak 500 slov, stále to však není mnoho TT////TT ... Ale pět příběhů na článek podle mě bohatě stačí. Nejen, že je to velmi náročné pro oči, navíc jsou některé texty opravdu dlouhé a číst naše kecání déle jak půlhodiny může být opravdu vyčerpávající a nebezpečené na psychiku. V posledním článku jsme taky vytvořili nový úvodní obrázek. Sice se skládá z prvků toho původního, ale myslím si, že tenhle je více povedenější. Zkusila jsem si pohrát s některými funkcemi mého grafického programu a přišla i na nějaké nové funkce, o kterých jsem ani nevěděla, že by je mohl mít. Na druhou stranu, mám ráda překvapení, o to lepší, když jsou příjemná a k užitku *////*
Jak už jsem se zmiňovala na konci předešlého ... čísla, tak tentokrát se budeme věnovat spíše pouhým příběhům, které jsou najčastěji vyprávěny jako strašidelné historky při světle svíček. Pokud se tedy chystáte sejít s kamarády na večerní hodinku odvahy, tak tyhle příběhy Vám určitě pomohou v ostatních vyvolat aspoň trochu strachu. Doufám, že náš krkolomný překlad Vás nebude bít do očí a snad nijak moc nezničime atmosféru příběhu. Opravdu se snažíme napsat příběhy stejně poutavě jako jsou předneseny v angličtině, bohužel nejsme spisovatelé a slohovky nikdy nebyly naší silnou stránkou >////< ... Tudíž jsme si vědomi, že naše pravopisné chyby někdy ničí čtenářský prožitek, ale věřte, opravdu se snažíme dělat, co nejméně chyb a všechno po sobě nejméně desetkrát čteme. I tak se nám ale stále daří najít další a další chyby, tak je prosím ignorujte a neomlaťte nám pravopisné učebnice češtiny o hlavu.
Také bychom chtěli poděkovat za každého čtenáře, kterému se naše články o strašidelných příbězích zalíbili a byl ochotný na ně i reagovat, opravdu moc Vám všem děkujeme, Yarodomo!! TT////TT
Určitě jste už někdy slyšeli zajímavé a strašidelné příběhy o vraždících stopařích, nemám pravdu?? Máme tu teď pro Vás pár zajímavých příběhů, které nás velmi zaujali a jsou dobré na večerní říkání strašidelných příběhů. Fatal fare, neboli také osudná či smrtelná jízda nebo cestující. Nejlepší bude začít s jedním zajímavým příběhem, který koluje po internetu a stal se velmi populárním při vykládání strašidelných historek.
Ichiro byl taxikářem dobrých 40 let. Viděl už spoustu zvláštních věcí. Svezl stovky opilců, podivínů, dokonce i úchylů. Ale jeho poslední, osudná jízda byla ze všech nejpodivnější. Jako obvykle, jel v noci sám a vyhlížel stopaře, když se najednou jeden objevil, zničeho nic vyskočil odnikud a mával na nejbližší taxi. Ichiro zastavil a zadní dveře od auta se automaticky otevřely. Muž byl celý oděný v černém, s dlouhým kabátem a kapucí, která zakrývala jeho tvář. "Kam si přejete svézt?" zeptal se Ichiro. Záhadný muž odpověděl adresou, o které Ichiro nikdy v životě neslyšel. Když mu problém vysvětlil, muž jen odpověděl: "Budu vás navigovat." Ichiro, navigován záhadným mužem, tak projížděl klikatými, zvláštními ulicemi, až se dostali mimo město. Kdykoliv se na to Ichiro snažil upozornit, muž ho jen ujistil, že už tam skoro jsou. Když se dostali na temnou, nezpevněnou cestu, Ichiro se otočil k cestujícímu pro další pokyny, ale nikoho za zadním sedadle nenašel. Šokován se snažil cestujícího pohledem vyhledat, ale vypadalo to, jako by tam nikdy nebyl. Jakmile se otočil zpět, aby zkontroloval cestu, po které jel, jen pár metrů před ním se objevil sráz útesu. Ichiro bezmeškání dupnul na brzdy. Ale bylo už pozdě. Auto se převrátilo přes okraj a Ichiro tak sjel z útesu.
Tento příběh o taxikáři, který nabere podivného stopaře, jenž se objeví odnikud na krajnici silnice, následuje jeho podezřelé instrukce a nakonec, po jeho zmizení, sjede ze srázu, je velmi častým tématem i různých policejních případů. Poslední dobou sleduju nevysvětlené policejní a detektivní záhady, které můžete najít všude napříč internetem nebo třeba i v televizi. Podle mě to jsou opravdu zajímavé příběhy, kolikrát i mnohem lepší, než kde jaký horor, odkud na Vás skáčou příšery jedna za druhou. Fatal Fare je velmi podobný dalším dvoum zajímavým legendám, které kolují po Americe a Anglii. Sice je tahle série zaměřená hlavně na japonské legendy, ale myslím, že odstavec nebo dva bych mohla věnovat i těmto dvou dalším městským legendám.
Jednou z nich je "Vanishing Hitchhiker", česky "Mizící stopař". Lidé, kteří cestují vozidlem, se setkájí se stopařem, kterému pomůžou v nouzi. Jenže stopař během cesty, zatímco se vozidlo pohybuje, zmizí. Najdou se příběhy, kdy chybějící člověk není stopař, ale třeba jen cestující, který ve vozidle sedí už od začátku. Ať už se jedná o stopaře, či o cestujícího, vždycky po něm zůstává nějaké znamení. Jednou to může být nějaký předmět, který zapoměl, jindy je to vypůjčená věc, která ve vozidle poté chybí. Většinou nechávají vodítko, aby tak mohli lidé později vyhledat, o koho se jedná a velmi často je stopy dovedou na hřibitov či na práh dvěří rodiny pozůstalých. Mízícím stopařem tak může být oběť autonehody, se kterou se setkávají právě v den výročí její smrti. Občas se stává, že role mizícího stopaře a řidiče jsou vyměněny a stopař se tak setkává s řidičem, jenž kdysi dávno zemřel.
Další zajímavou legendou je "Killer in the backseat", která je velmi častým námětem hororových příběhů. Doslova se jedná o "Vraha na zadním sedadle". Legenda mluví o řidičce, která je pronásledována podivným autem nebo nákladním autem. Záhadný pronásledovatel na ni bliká dálkovými světly, přijíždí k ní velmi blízko nebo do ní dokonce i párkrát narazí. Když se konečně dostane domů zjistí, že řidič se ji snažil varovat před záhadným mužem, který se skrýval na zadním sedadle jejího auta (velmi často vrah, násilník nebo pacient, který unikl z mentálního ústavu). Pokaždé, když se muž pokoušel ženu napadnout, řidič dalšího vozidla začal blikat světly, aby tak vyděsil vraha, který se musel znova skrýt. V některých verzích legendy žena zastaví na benzínce, kde ji obsluha požádá, aby jej následovala dovnitř, jelikož byly nějaké problémy s její kreditní kartou. Uvnitř benzinky se jí pak zeptá, zda ví o muži, který se skrývá na jejím zadním sedadle. Kolikrát je také žena donucena zastavit, když se uprostřed cesty objeví panenka či jiná věc, přičemž má vrah možnost vklouznout na zadní sedadlo.
Hachishakusama nebo také "Eight Feet Tall", je japonská legenda o vysoké ženě, která má okolo 2,4 metrů. Její vzhled se liší s každým příběhem, většinou je ale popisována jako krásná žena v bílých šatech nebo stará, seschlá baba. Jejím jediným zájmem jsou malé děti, které unáší, o dospělé nejeví žádný zájem. Pravděpodobně proto, že malé děti jsou závislé na starších členech své rodiny, jako jsou rodiče či prarodiče a je tak jednoduché je vylákat, když se jí podaří napodobit jejich hlas. S Hachishakusama je velmi často spojován její hluboký, mužský hlas, který opakuje "Po po po po" stále dokola. Když se této ženě zalíbí nějaké dítě, říká se, že velmi brzo zemře. Já tu mám jeden zajímavý příběh, který je velmi známý a vypravěný jak ve třetí, tak v první osobě. Je trochu delší, ale přesto velmi poutavý, snad se nám podaří ho i poutavě přeložit a nebudete si lámat jazyk na našem krkolomném překladu.
Moji prarodiče žili v Japonsku. Každé léto o prázdninách mě rodiče brali k nim na návštěvu. Žili v malé vesnici a měli velkou zahradu. Vždycky jsem miloval, když jsem si tam mohl hrát během léta. Prarodiče mě vždy uvítali s otevřenou náručí. Byl jsem jejich jediné vnouče, takže mě velmi rozmazlovali. Naposledy jsem je viděl, když mi bylo osm let.
Jako obvykle moji rodiče rezervovali let do Japonska, z letiště jsme pak dojeli k domu prarodičů. Vždy byli nadšení, když mě mohli vidět a měli pro mě spoustu malých dárků. Moji rodiče chtěli mít nějaký čas pro sebe, tak se vydali na výlet do jiné části Japonska, nechávajíc mě v péči Babičky a Dědy. V jeden horký letní den, když jsem si hrál venku na zahradě, zatímco moji prarodiče byli uvnitř domu, jsem se rozvalil na trávníku a odpočíval. Sledoval jsem mraky na obloze a užíval si sluneční paprsky a jemný vánek. Zrovna, jak jsem se rozhodl vstát, zaslechl jsem zvláštní zvuk.
Jako obvykle moji rodiče rezervovali let do Japonska, z letiště jsme pak dojeli k domu prarodičů. Vždy byli nadšení, když mě mohli vidět a měli pro mě spoustu malých dárků. Moji rodiče chtěli mít nějaký čas pro sebe, tak se vydali na výlet do jiné části Japonska, nechávajíc mě v péči Babičky a Dědy. V jeden horký letní den, když jsem si hrál venku na zahradě, zatímco moji prarodiče byli uvnitř domu, jsem se rozvalil na trávníku a odpočíval. Sledoval jsem mraky na obloze a užíval si sluneční paprsky a jemný vánek. Zrovna, jak jsem se rozhodl vstát, zaslechl jsem zvláštní zvuk.
"Po Po Po Po Po Po Po"
Neměl jsem tušení, co to bylo a bylo těžké odhadnout, odkud se zvuk ozývá. Znělo to skoro, jako kdyby někdo tento zvuk vytvářel, jako kdyby jen pořád dokola říkal: "Po Po Po," v hlubokém, mužském hlase. Rozhlížel jsem se okolo a snažil se najít zdroj zvuku, když jsem si najedinou všimnul něčeho na vysokém, živém plotě, který obléhal zahradu. Byl to slaměný klobouk. Ale neležel na plotě. Zvuk vycházel z toho směru, když v tom se klobouk začal pohybovat, jako kdyby ho měl někdo na hlavě. Zastavil se až u malé díry v plotě a já mohl vidět obličej, který nakukoval skrz. Byla to žena. Ale živý plot byl vysoký skoro osm stop. Velmi mě překvapila výška ženy. Přemýšlel jsem, jestli třeba nemá chůdy nebo opravdu vysoké podpatky. O vteřinu později žena odešla a s ní pomalu ustál i záhadný zvuk. Zmatený jsem se vydal zpět do domu, kde jsem našel prarodiče v kuchyni, popíjet čaj. Sedl jsem si ke stolu a po chvíli jsem jim začal pomalu vyprávět, co jsem uviděl. Zrovna moc pozornosti mému příběhu nevěnovali, dokud jsem se nezmínil o zvláštním zvuku: "Po Po Po". Hned, jak jsem zvuk napodobil, oba dva strnuli na místě. Babiččiny oči se rozšířily a zděšením si přikrývala otevřená ústa. Dědův obličej zvážněl, chytil mě za ruku.
"Toto je velmi důležité. Musíš nám říct, jak přesně byla vysoká," řekl zneklidněně.
"Vysoká jako živý plot," odpověděl jsem a začal se bát. Následně na mě spustil všemožné druhy otázek jako "Kde stála? Kdy se to stalo? Viděla tě?". Snažil jsem se všechny jeho otázky zodpovědět co nejpřesněji, jak jen jsem mohl. Najednou se rozběhl do chodby a rychle vytočil číslo na telefonu. Neslyšel jsem, co říkal. Když jsem se podíval na Babičku, celá se třepala. Děda vtrhl zpět do místnosti a promluvil na Babičku: "Musím jít na chvíli ven. Ty tu zůstaň s dítětem. Nespouštěj z něj oči ani na vteřinu."
Se slzami v očích jsem se zeptal: "Co se děje, dědo?".
Podíval se na mě se smutným pohledem a řekl: "Oblíbila si tě Hachishakusama.".
Na to se vyběhl ven, nasedl do auta a odjel pryč.
Otočil jsem se k babičce a zeptal se: "Kdo je Hachishakusama?".
S třesoucím se hlasem odpověděla: "Neměj strach. Děda určitě něco udělá, nemáš se čeho bát.".
Seděli jsme nervózně v kuchyni a čekali, až se Děda vrátí zpět, mezitím mi Babička vysvětlila, co se děje. Řekla mi, že v okolí straší nebezpečná věc. Říkají ji "Hachishakusama" kvůli její výšce. Bere na sebe podobu extrémně vysoké ženy a vydává zvuk "Po Po Po," v hlubokém, mužském hlase. Vypadá pokaždé trochu jinak podle toho, koho uvidí. Někteří říkají, že vypadá jako vychrtlá, stará žena v kimonu, jiní zase jako dívka v pohřebním rubáši. Jediná věc, která se nemění je její výška a zvuk, který vydává. Před dávnou dobou byla polapena knězi a povedlo se jim ji uzavřít v opuštěné budově na kraji vesnice. Uvěznili Ji pomocí čtyř malých sošek zvaných "jizo", které postavili do všech světových stran místnosti, aby nemohla uniknout. Ale nějakým způsobem se jí to povedlo. Naposledy se objevila před patnácti lety. Moje Babička říkala, že kdokoli ji uvidí, je mu předurčena smrt během několika dní. Celé to znělo šíleně a nevěděl jsem, čemu věřit.
Děda se vrátil zpět společně se starou ženou, která se představila jako "K-san". Předala mi malý, zmačkaný kus pergamenu se slovy: "Tady, vem si to a drž.".
Poté se vydala do horního patra s dědou a nechali nás s Babičkou zase osamotě v kuchyni. Potřeboval jsem na záchod, ale Babička mě nechtěla dovolit za sebou zavřít dveře. Začínal jsem z toho všeho být velmi vyděšený. Po nějaké době mě Děda a K-san zavedli do mého pokoje. Okna byla polepená novinami, na kterých byla spousta starověkých run. V rozích pokoje byly malé misky plné soli a uprostřed místnosti na dřevěné krabici byla postavena malá soška Buddhy. V místnosti byl také malý kýbl, který mi měl sloužit jako toaleta.
K-san mě posadila na postel a řekla: "Brzo zajde slunce, tak pozorně poslouchej. Musíš v tomto pokoji zůstat až do rána. Nesmíš vyjít ven za žádnou cenu do sedmi hodin ráno. Tvoji prarodiče s tebou během té doby nebudou mluvit nebo na tebe volat. Pamatuj si, neopouštěj tuto místnost až do rána. Dám tvým rodičům vědět, co se děje.".
Mluvila s tak vážným hlasem, že jediné, na co jsem se zmohl, bylo jen souhlasné přikývnutí.
"Musíš poslechnout instrukce K-san do posledního písmene," řekl Děda.
"A nikdy nepust' pergamen, který ti dala. Pokud se cokoliv stane, modli se k Buddhovi. A ujisti se, že zamkneš dveře hned, jakmile odejdeme.".
Všichni opustili můj pokoj a po rozloučení jsem zavřel a zamknul dveře. Zapnul jsem televizi a zkoušel se tak zbavit otravných myšlenek, byl jsem ale příliš nervózní. Začalo mě z toho všeho bolet břicho, ale i když mi babička nechala nějaké jídlo v pokoji, neměl jsem na něj chuť. Připadal jsem si jako ve vězení. Lehl jsem si na postel a čekal. Nakonec se mi podařilo usnout. Když jsem se probudil, bylo jen něco málo po jedné hodině ráno. Z ničeho nic jsem si uvědomil, že něco klepe na mé okno.
"Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk ..."
Cítil jsem, jak se můj obličej stáhl strachem. Snažil jsem se uklidit, namluvit si, že to byl jen vítr nebo větev stromu. Zesílil jsem hlasitost televize, aby přehlušila všechen hluk. Po chvíli ťukání ustalo. A můj Děda na mě začal volat zpoza dveří.
"Jsi v pořádku?" zeptal se. "Pokud se bojíš, nemusíš tam zůstat sám. Můžu jít dovnitř a dělat ti společnosti.".
Usmál jsem se a rozběhl se ke dveřím, ale rychle jsem se zastavil. Naskočila mi husí kůže po celém těle. Znělo to jako Děda, ale něco bylo špatně. Nedokázal jsem říct co, ale něco prostě ... prostě jsem to věděl.
"Co děláš?", zeptal se mě děda. "Už můžeš otevřít dveře.".
Pohled mi uhnul doleva a přeběhl mi mráz po zádech. Sůl v misce začala pomalu černat. Začal jsem pomalu couvat ode dveří. Moje celé tělo se začalo chvět strachem. Klekl jsem si před sošku Buddhy, opatrně sevřel kus pergamenu v ruce a začal se zoufale modlit a prosit o pomoc.
"Prosím, ochraň mě před Hachishakusama," zakvílel jsem strachy.
Najednou jsem uslyšel hlas zpoza dveří říkat: "Po Po Po Po Po Po Po".
Klepání na okno začalo znovu. Znovu mě přepadl strach. Klečel jsem před soškou, napůl brečel, napůl se modlil po zbytek noci. Měl jsem pocit, jako by to nikdy nemělo skončit, dokud nenastalo ráno. Sůl byla ve všech čtyřech miskách černá. Bylo půl osmé ráno. Opatrně jsem otevřel dveře a uviděl Babičku a K-san stát venku, čekali na mě. Když Babička uviděla můj obličej, rozbrečela se: "Jsem tak ráda, že jsi stále naživu.".
Když jsem sešel po schodech dolů, našel jsem rodiče v kuchyni. Pak přiběhl Děda a popohnal nás všechny ven. Stála tam velká černá dodávka. Několik mužů z vesnice stálo kolem, ukazovali na mě a cosi si šeptali. Dodávka měla devět míst, posadili mě doprostřed a ostatní se rozesadili kolem mě. K-san seděla za volantem. Muž po mé levici na mě promluvil: "Dostal jsi se do pěkného problému. Vím, že jsi pravděpodobně vyděšený, ale drž svou hlavu dole a oči zavřené. My ji nemůžeme vidět, ale ty můžeš. Neotvírej oči, dokud tě nedostaneme do bezpečí.".
Děda jel v autě před námi a rodiče nás následovali za námi. Když byli všichni připraveni, náš malý konvoj se dal do pohybu. Jeli jsme velmi pomalu, okolo 20km/h, možná méně. Po nějaké době K-san řekla: "Teď to začne být těžké." a začala si mumlat modlitby pod nos.
Najednou jsem uslyšel známý hlas: "Po Po Po". Sevřel jsem pergamen v ruce a nechal mou hlavu sklopenou dolů, ale nakoukl jsem ven. Zahlédl jsem bílé šaty, vlající ve větru. Pohybovaly se zároveň s dodávkou. Byla to Hachishakusama. Najednou se ohnula dolů a nakoukla dovnitř. Vyhrkl jsem nesouhlas a muž vedle mě křikl: "ZAVŘI OČI!".
Ihned jsem je zavřel jak nejvíce jsem mohl a sevřel pergamen pevněji. Pak začalo ťukání na okno ... ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk ... a hlas začal být hlasitější "Po Po Po Po Po Po Po".
Klepání na okno bylo slyšet všude kolem. I když nikdo nemohl Hachishakusama vidět, mohli slyšet její klepání na okna. K-san se začala modlit hlasitěji a napětí v dodávce začalo být nesnesitelné. Po chvíli však klepání a hlas ustali. K-san se podívala dozadu na nás a pronesla: "Myslím, že už jsme v bezpečí.".
Všichni muži kolem mě si oddechli, dodávka zastavila na kraji cesty a všichni vystoupili. Přesedl jsem si do auta rodičů. Matka mě objala a slzy ji stékaly po tvářích. Děda a otec se poklonili mužům a rozloučili se. K-san přišla ke mě a zeptala se mě na pergamen, který mi dala. Byl celý kompletně černý. Se slovy: "Myslím, že teď už budeš vpořádku, ale pro jistotu ještě nějakou dobu drž tohle," mi podala nový kus pergamenu.
Bezpečně jsme dojeli na letiště a úspěšně nastoupili na letadlo. Když jsme vzlétli, moji rodiče si oba oddechli. Můj otec mi řekl, že o ní už něco slyšel předtím. Před několika lety si oblíbila jeho kamaráda, který zmizel a nikdy už se neobjevil. Řekl, že tu byli i lidé, které si oblíbila a žili dál a vyprávěli o ní. Všichni museli opustit Japonsko a usadit se v cizině. Už nikdy se nemohli vrátit zpět. Vždycky si vybírá děti za své oběti. Prý kvůli jejich závislosti na jejich rodičích a členech rodiny, čímž je jednodušší je podvést jako jeden z jejich příbuzných. Řekl, že muži v dodávce byli všichni moji příbuzní, proto seděli okolo mě a děda a rodiče před a za dodávkou. Všechno proto zmatení Hachishakusama. Trvalo nějakou dobu, než se podařilo všechny sehnat, proto jsem byl nucen zůstat v mém pokoji celou noc. Pověděl mi, že se jedna z malých sošek Jizo, které drželi Hachishakusama uvězněnou, rozbila, a tak se ji podařilo uniknout. Byl jsem rád, že jsem konečně doma.
Všechno tohle se stalo před deseti lety. Své prarodiče jsem od té doby neviděl. Nemůžu Japonsko už nikdy navštívit. Každých pár týdnů jsem jim však mohl zavolat. Snažil jsem se si namluvit, že to všechno je jen městská legenda a všechno, co se stalo, byl jen velmi špatný vtip. Ale někdy si nejsem jistý. Před dvěma lety zemřel můj Děda. Když byl nemocný, nenechal mě jít ho navštívit a nesměl jsem ani přijít na jeho pohřeb. Moje Babička mi volala před několika dny. Prý ji našli rakovinu. Strašně se ji po mě stýskalo a chtěla mě naposledy vidět předtím, než zemře.
"Jsi si jistá, Babičko?" zeptal jsem se. "Je to bezpečné?"
"Bylo to už deset let," řekla. "Všechno se to stalo před dávnou dobou. Už je všechno zapomenuto. Vyrostl jsi. Jsem si jistá, že tu není žádný problém."
"Ale... ale ... Co Hachishakusama?" pronesl jsem.
Na chvíli bylo na druhém konci telefonu hrobové ticho. Pak jsem slyšel tolik známý mužný hlas říkat: "Po Po Po Po Po Po Po".
Doufám, že tenhle trochu delší příběh dokázal všem nahnat aspoň trochu strachu. Podle mě je to opravdu perfektní příběh na vyprávění strašidelných historek při svíčkách s přáteli. Vždycky jsem měla ráda takovéto podivné a creepy příběhy, z kterých člověku naskočí husina >////<
Opravdu?? Já myslel, že se strašidelných příběhů bojíš taky?? x)
To jo, ale je to naprosto jiný, než když se třeba koukám na horory nebo uvidím nějaké zvíře, víš xD
Chápu, jednoduše si užíváš, když se bojíš při čtení či poslouchání takovýchto strašidelných a podivných příběhů, že?? x)
Jop, přesně tak *////* ... Taky jsem slyšela takovej jeden velmi zajímavej vtip, byl sice v angličtině, ale nesmírně mě pobavil. Šel nějak takhle:
Me: HEEEEY Slenderman!! Who's this?
Slenderman: Who? ... OOOOOOH!! That's mah seestah!
Me: Oooh!! *jealous*
Strašně mě pobavil, tak jsem si říkala, že bych ho sem dala. Pro ty z Vás, kteří neví, o koho se jedná, tak Slenderman je také znám pro únosy dětí a stejně jako Hachishakusama je neuvěřitelně vysoký xD
Oh, tenhle opravdu pobavil. Je dobré zavtipkovat si po přečtení tohoto zneklidňujícího příběhu x)
Taky si myslím xD
Určitě je všichni znáte. Stojí na místě, navlečené do tradičních šatiček, nepohybují ani očima, přesto mají přehled o všem, co se děje okolo nich. Nikdy jsem nebyla jejich fanoušek a jsem si jistá, že nikdy ani nezačnu. Mluvím tu o těch velmi podivných, creepy porcelánových panenkách, které jsou opravdu velkým hitem hlavně v Japonsku a okolí, kde v každé domácnosti zaručeně nějakou najdete. Jenže tyhle nehybné postavy z porcelánu jsou jedním z hlavních témat strašidelných příběhů a legend, a podle mě určitě né čirou náhodou. Napříč internetem se dá najít spousta příběhů o panenkách, jenž byly posedlé démony či dokázali nějakým záhadným způsobem oživnout. Nejznámější je asi legenda o panence Okiku, které z nevysvětlitelných důvodů rostou vlasy. Jenže, co když všechny tyhle panenky jsou ve skutečnosti "živé" a čekají jen na tu svou pravou chvíli, kdy se probudit? Radši o tom nepřemýšlejme a pojďme rovnou k příběhu, o kterém Vám tu chci povyprávět.
Jedná se o strašidelný nebo spíše jen velmi creepy příběh o jedné takové panence, které se podařilo oživnout. Konec se liší případ od případu, ale začátek je povětšinou stejný.
Malá dívka vlastnila panenku západního stylu, které dala jméno Mary. Když se ale spolu se svou rodinou musela přestěhovat, odhodila starou panenku pryč. Ještě ten den večer v novém domě však dostala zvláštní hovor. Když zvedla sluchátko, uslyšela podivný hlas říkat: "Haló? To jsem já, Mary. Jsem právě na smetišti.", načež se spojení přerušilo a dívka tak neměla šanci zareagovat. Za nějakou dobu však telefon zazvonil opět a o chvíli později znova.
"Haló? To jsem já, Mary. Jsem právě na ulici."
"Haló? To jsem já, Mary. Jsem právě před tvým domem."
Dívka se rozběhla ke dveřim a se zatajeným dechem se podívala ven. Nikdo tam však nestál. Všechny ty hovory byly pravděpodobně jen velmi hloupý vtip. Když v tom dostala další hovor.
"Haló? To jsem já, Mary. Stojím za tebou."
A další den ráno byla dívka nalezena mrtva na podlaze.
Hlavní dějová linie je ve všech možných verzích tohoto příběhu podobná, jen malé okolnosti se liší. Jméno je někdy Mary, jindy Merry-san, Marry-san, Mearry-san a občas se vyskytuje i jméno Licca-chan, jenž je název pro panenky japonské verze "barbie", které byly v té době velmi populární. Také místa jejího pobytu se občas liší, vždy ale začíná na smetišti a pomalu se přibližuje. V jiných možných zakončeních se Mary ztratí a nemůže najít dívčin nový domov, načež zavolá a uplakaně se zeptá na cestu. Další možností je, že dům dívky mine a pokračuje v cestě, o několik týdnů později se pak Mary ozve z Ruska. U některých verzí se dívka místo otevření dveří jen podívá z okna, přestřihne drát od telefonu, ale ten stále zvoní, dokonce i způsob, jak se Mary dostala na smetiště se mění. Někdy ji dívka sama vyhodila, jindy ji zapoměla ve starém domově či zanechala s ostatními hračkami a domovník je pak při uklízení vyhodil. Vždy se ale odehrává to samé - neznámý hlas volá a oznamuje svou polohu, z které Vám je hned jasné, že má namířeno k Vám a rozhodně si nejde sednou na čaj.
Opravdu velmi creepy příběh, který bych si rozhodně nechtěla prožít. Obzvláště, pokud se jedná o něco tak zvláštního a hrůzu-nahánějícího, jako jsou panenky. S těmi si není radno zahrávat!!
Ty se bojíš snad naprosto všeho x)
To není pravda!! Je tu spousta věcí, kterých se nebojím!! >////<
Například??
... Ah ... ee ... to, třeba jídlo!! Jídla se nebojím, jídlo uctívám!! *////*
Přesně to jsem si myslel. Tvůj život se dělí na to, čeho se bojíš a na to, co uctíváš. Nic víc, nic míň x)
... Nemůžu ti na to nic říct ... xD
Protože mám jako vždycky naprostou pravdu x)
Nebudu se snažit ti to rozmluvit. Každopádně, tyhle příběhy jsou všechny opravdu velmi creepy!! Nedokážu si představit, jak po napsání tohoto článku půjdu spát TT////TT
Ke mě do postele jsi vždy zvaná x)
Nevtipkuj!! Když se budu bát, tak se mě nezbavíš!! TT////TT
Jsem rád, že neodmítáš. I když je to z jiného důvodu, než bych doufal x)
Nevím, o čem mluvíš, ale neplýtvejme znaky a pojďme na další příběh!! Ještě máme před sebou další dva!! *////*
Jsi mistr ve změně tématu, víš o tom?? x)
Já jsem mistr všech mistrů!! *////*
Nepochybně x)
Další dva příběhy jsou velmi známé, ale přesto bysme tu o nich rádi něco napsali. Jedná se více/méně o postavy z hororových filmů, které ale mají za podklad velmi temnou legendu a stojí za to, se tu o nich aspoň zmínit. Neznamená to, že bychom tu začali mluvit o hororech či něčem podobném, spíš jen nás legendy, na kterých byly tyto filmy postaveny, velmi zaujaly a jako strašidelný příběh je to opravdu zajímavé téma.
Jako první tu máme, mimojiné, fiktivní postavu ze známé serie filmů Nenávist (Ju-On, The Grudge), ženu jménem Kayako, ve filmu Kayako Saeki. Velmi se spekuluje, zda je legenda za tímto příběhem pravdivá či ne, někteří tvrdí, že ano. Samotné filmy se liší od skutečné legendy několika drobnostmi, stejně tak se i trochu liší japonská a americká verze ztvárnění této legendy. Myslím, že nejlepší by bylo začít s nějakým jednoduchým popisem zmiňované postavy. Kayako je duch zvaný Onryo (pomstichtivý duch). Stává se z lidí, kterým bylo za jejich života ublíženo natolik, že se vrací zpět jako duchové, kteří jsou schopni způsobit škody ve světě živých, vraždit lidi nebo způsobovat dokonce i přírodní katastrofy. Ovšem, jejich "síla" závisí na velikosti jejich nenávisti a touhy po pomstě.
Legenda o Kayako:
Když byla Kayako ještě malé dítě, její rodiče ji zanedbávali. Své dětství tak prožívala v depresi a osamělosti, ve škole neměla žádné kamarády, protože ostatním naháněla hrůzu a dělali si z ní srandu. Jakmile ale dospěla, provdala se za muže jménem Takeo Saeki, o kterém smýšlela jako o jediném člověku na světě, který se o ni opravdu zajímal. Žili spolu šťastně a dokonce spolu měli i syna jménem Toshio. Jednou však, když její manžel prohledával ložnici, našel její deník. Po jeho přečtení byl přesvědčen o tom, že jej Kayako podváděla a vzbudil se v něm obrovský vztek. Když se Kayako dostala domů, čekal na ni v horním patře domu s nožem v ruce. Před zrakem jejich syna ji napadl, zmlátil a pořezal, ačkoli se snažila utéci, celá odkrve bohužel uklouzla a zlomila (vyvrkla) si kotník. Snažila se marně odplazit po schodech do bezpečí, ale když se dostala ke dveřím, její mažel ji chytil za hlavu a prudkým pohybem ji zlomil vaz. Přesto však byla Kayako stále naživu, ačkoliv paralyzovaná. Jediné, co mohla, bylo vydávat zvuk podobný ochraptělému chrčení. Její manžel ji pak dotáhl na půdu, kde ji zabalil do igelitu a nechal ji tam zemřít. Jejich syna následně utopil ve vaně a jeho mrtvé tělo nacpal do skříně. Kvůli takové kruté smrti, plné bolesti, úzkosti a vzteku, se Kayako vrátila zpět jako pomstychtivý duch. Zjevila se před svým manželem a uškrtila jej svými vlasy v noci na ulici, když bylo jeho tělo nalezeno, policie usoudila, že jde o sebevraždu. Od té doby duch Kayako straší v domě, kde zemřela. Říká se, že když tento dům navštívíte, uslyšíte její umírající chrapot. A pak ji uvidíte plazit se ze schodů, celou od krve, se zlomeným krkem a hlavou na stranu, vydávající odporný, praskající zvuk.
Takhle zní legenda o Kayako, ženě, která byla zavražděna jejím mužem a vrátila se jako pomstychtivý duch Onryo. Pokud se budeme bavit o americké zfilmované verzi této legendy, tak se liší hned v několika částech. Dětství Kayako bylo dosti odlišné, jako malé dítě chodila se svou matkou, která byla Itako, japonskou exorcistkou, jenž ji využivala jako jakousi nádobu či "pojidače" zlých duší, které odháněla pryč od svých zákazníků. Je určitě jasné, že malé dítě něco takového opravdu poznamená, ať už duševně, tak i společensky. Byla proto středem šikany a všechny zlé duše, které se v ní "usadili" byly také jedním z důvodů její přeměny na Onryo. Po té, co Kayako zabije svého muže, všichni členové rodiny Saeko (Kayako, její muž a jejich syn) starší v jejich domě.
V japonské verzi Ju-on, je začátek legendy stejný. Kayako žila v nenávisti jejich rodičů a byla velmi uzavřený typ člověka. Když však začala navštěvovat univerzitu, potkala muže Shunsuke Kobayashi, do kterého se zamilovala. Nakonec se, po smrti svých rodičů, provdala za Takea Saeki a společně měli syna Toshia. Jenže Kobayashi se stal učitelem Toshia a Kayako tajně psala o svých pocitech k němu do svého deníku. Když ho Takao objeví, domění, že jej podvádí a také možnost, že Toshio je ve skutečnosti synem Kobayashiho, jej dovede k šílenství a vraždě jeho ženy a syna (společně s jeho mazlíčkem, kočkou Mar). Jeho zlost ale nekončí, doběhne k domu Kobayashiho a zabije jeho těhotnou ženu Manami. Při cestě zpět ho však napadne Kayako jako Onryo a uškrtí jej svými vlasy. Od té doby všichni tři členové rodiny Saeki straší v jejich domě a zabijí každého, kdo vkročí do dveří.
V americké verzi přenesla mladá dívka Allison prokletí do Chicaga. A Kayako tak začala strašit v bytovém domě, což ji dovedlo k její vlastní sestře Naoko, i když o ni nikdy nebyla žádná zmíňka. Kayako byla vždy popisována jako jedináček, Naoko však nezabije ona, nýbrž její manžel a Naoko tak zemře ještě mnohem horší smrtí než samotná Kayako, načež se také stane Onryo.
Existuje spousta filmu a novel s tímto tématem: Ju-on, The Grudge, Ju-on: The Beginning of the End a jejich pokračování. Dokonce exituje i film Sadako vs. Kayako, ve kterém proti sobě stojí Kayako a hlavní záporná postava ze známé serie "Kruh", Sadako. O Sadako bude následující příběh, jelikož celý film je také založený na velmi známé japonské legendě, o které se věří, že je skutečným příběhem.
Sadako, nebo také Sadako Yamamura, je hlavní postava z originální trilogie novel Kruh (Ring), jedná se o dívku, která byla shozena do studně a po sedmi dnech zemřela, načež se vrátila jako Onryo. Existuje více zfilmování těchto knih a původ Sadako, stejně jako její smrt se velmi liší. Když to vezmeme popořadě, tak ve všech verzích má Sadako speciální, psychické schopnosti zvané "nensha" nebo také "thoughtography", které ji umožňují "vypálit" své myšlenky do myslí ostatních, na fotky či videosnímky, tuto schopnost využila v posledních okamžicích svého života k vytvoření tolik známé, prokleté videokazety. Legenda je docela podobná japonské verzi novel od Koji Suzuki, ovšem, liší se v detailech jako je původ otce či její vrah.
Legenda o Sadako:
Matka Sadako měla také určité psychické schopnosti a společně s výzkumníkem, Dr. Fukuraiem, zkoušeli nejrůznější experimenty, za které však sklidili velké množství kritiky a ostatní vědci je obvinili ze lží, načež matka spáchala sebevraždu. Zanechala po sobě svou dceru Sadako, která už jako malá byla velmi melancholická a od ostatních si držela odstup. Smrt její matky ji velmi zasáhla a žila se svým otcem na odlehlém ostrově. Jak pomalu dospívala, vyvinuly se u ní psychické schopnosti, které byly mnohem silnější, než ty její matky. Když se o nich dozvěděl její otec, odvedl Sadako k Dr. Fukuraii v Tokyu, který provedl spoustu experimentů. Nechal ji díky její schopnosti "nensha" vytvořit velkou spoustu fotek a videosnímků, o kterých nikdo nedokázal zjistit, jak vznikaly. Dr. Fukurai chtěl o její schopnosti vytvořit knihu, ale po vzpomínkách na matku jej Sadako odmítla a odešla.
Nikdo neví jistě, jak to bylo dál, ale spekuluje se, že doktor Sadako zavraždil. Prý ji vylákal do lesů kousek od nemocnice a uškrtil ji, načež pak její tělo hodil do nejbližší studně a uzavřel její vstup velkým kamenem. Ale Sadako nebyla mrtvá, když se probudila na dně studni, celých sedm dní se snažila vyšplhat po kamené stěně, přičemž si zničila nehty a polámala prsty. Když konečně zemřela plná nenávisti, z posledních sil vytvořila prokletou videokazetu, do které vypálila všechnu svou nenávist a pomstychtivost. Říká se, že když se na video podíváte, zemřete do sedmi dnů. Jediná možnost, jak se smrti vyhnout je vytvořit kopii kazety a předat ji dále.
Takhle nějak zní originální legenda, ze které pak byla vytvořena trilogie novel "Kruh". V této trilogii se dozvídáme více o jejím původu. Sadako byla dcerou Shizuko Yamamura a jejího milence Dr. Heihachiro Ikuma, asistenta profesora psychiatrie na Tokyijské univerzitě. Ikuma se setkal se Shizuko během její hospitalizace kvůli její psychické schopnosti a z jejich aféry pak vzešla Sadako. Jako novorozeně zanechala Shizuka Sadako v péči její babičky na ostrově Oshima a vrátila se pro ni zpět až když ji byly tři roky. V této novele je také zmíňka o údajném bratru Sadako, který však zemřel ve čtyřech měsících. Shizuku pak, kvůli již zmíněné kritice, kdy se ji nepovedlo přesvědčit ostatní o jejich psychických schopnostech, spáchala sebevraždu skokem z hory Mihara. O Sadako se tak začal starat její strýc, Takashi Yamamura. V novele se Sadako stavá v osmnácti letech herečkou, ale později společnost opouští a odjela navštívit svého otce, Ikumu, který byl hospitalizován s TBC.
Pouze v novele je zmíňka o mladém doktoru Jotaro Nagao, který Sadako znásilnil a nakazil ji nemocí "pravé neštovice". Také zjistil fakt, že Sadako je na venek sice krásnou dívkou, ale biologicky je mužem. Zostuzená Sadako napadne mladého doktora, který ji ze vzteku a ve zmatku přidusí a shodí do studny. I když Sadako pád přežije, brzy umírá hladem plná nenávisti. Při vytvoření prokleté videokazety Sadako vypálila také samotný virus neštovic, který zmutoval v nádor v krku, jenž do týdne zabije svou oběť. Virus se tak přenese na ty, kteří kazetu shlednou a samotný nador je pak během týdne usmrtí.
Ve filmovém zpracování se zmíňka o Nagaovi naprosto vyškrtne a Sadako zemře rukou jejího otce Ikumy, který ji zabije sekerou ze strachu před jejími schopnostmi a vhodí do studny. Sadako se podaří přežít ve studni třicet let díky čisté nenávisti. Její otec se často také objevuje jen jako "démon z oceánu" a není nijak dále specifikován. Ve filmu se také zdá, že má Sadako mnohem větší síly. V americkém zpracování se její jméno (a celkově celá její minulost mění) na Samara Morgen, jelikož se ji matka snažila zbavit a nakonec spáchala sebevraždu, byla Samara adoptována novými rodičemi Morgen. Kvůli svým schopnostem vypalovat obrazy do myšlenek ostatních však byla svou matkou nenáviděna a pokusila se ji několikrát zabít. Celkově se události v americké verzi liší od samotné novely či japonské verze.
Řekla bych, že už jen tenhle příběh o dívce s podivnou schopnosti vypalování vlastních myšlenek a obrazů na videokazety, snímky či do myslí ostatních, je velmi děsivý. Natož, když se dozvíte, že to je možná i podle skutečné události. Existuje více dílů této filmové serie, stejně tak i více verzí. V některých se Sadako dokonce rozděluje na dvě totožné dívky, z nichž jedna je zlá, plná nenávisti a pomstychtivosti, zatím co ta druhá je plachá a drží se v ústraní. Film Kruh jsem viděla snad jen jedno a ještě k tomu americkou verzi a i tak jsem ráda, že si z toho příliš mnoho nepamatuju!! TT////TT ... Myslím, že to spousta z Vás ví, ale třeba v anime Kimi ni Todoke byla Sawako přirovnávána k této děsivé dívce. Mám pocit, že i v anime Yamato Nadeshiko Shichi Henge byla zmíněna. Sadako je velmi populárním tématem v horových či komických oborech.
Zdroj: Evelinappm.deviantart.com
Takže, to by bylo asi tak všechno pro dnešní díl!! Samozřejmě se nám povedlo napsat i pár dalších příběhů, takže z toho možná poskládáme ještě i další díl, ale do tohohle článku toho opravdu už více nenacpeme TT////TT
Stejně jsme se tu nakonec nějak moc rozpovídali o filmech, nemyslíš?? Nikdy by mě nenapadlo, že toho budeš tolik vědět o nějakém hororu x)
To víš, jsem speciální případ xD
To rozhodně jsi x)
Pokud budete mít jakékoli otázky, nebo jste tu našli třeba nějaké nepravdivé informace a jste si jistí, že znáte skutečnou pravdu, nebojte se nám ozvat v komentářích!! Určitě se k nám Vaše poznámky a komentáře dostanou, toho se bát nemusíte!! *////*
Baka-chan a Goshi-sama, na které čeká noc plná nočních mur TT////TT
10 komentářů
11. února 2017 v 16:17
OdpovědětVymazatSice jsem se k přečtení tohohle článku dostala o hodně později, než jsem předpokládala, ale jsem tu, a zase jsem připo*raná strachy :D
Hachishakusama - ještě, že už jsem se přehoupla přes tu osmnáctku *fjúú* :D
A abych se přiznala, tak z Kruhů jsem neviděla ani jeden díl, natož, abych si o tom něco zjišťovala, takže teď po přečtení vašeho článku asi nějakou dobu neusnu... ještěže jsou zatím čtyři odpoledne... Mám čas se s tím vypořádat, nějakým způsobem... :D
12. února 2017 v 11:48
VymazatDoufám, že jsi neměla noční můry, ale na druhou stranu ... od toho tady ty příběhy jsou xDDDDD
11. února 2017 v 17:15
OdpovědětVymazatZdar neřádi! To čumíte, co? :D
Ano, stále existuji a nějak z nostalgie jsem sem zase zabloudila a koukám, že váš blog stále jede! Moc mě to potěšilo a chtěla jsem vás dva jenom pozdravit :)))
12. února 2017 v 11:48
VymazatWoooooow O//////o ... Zombie!! Tady je Zombie?!! */////* ... Jako, už to tu nežije jako dřív, ale stále existujeme xDDDDD Ani nevíš, jak jsem ráda, že o tobě slyším!! *////*
11. února 2017 v 17:41
OdpovědětVymazatDám vám Typ na japonskou městskou legendu. Mikoshi Nyudo. Ne všechny příšery se hned na první pohled jeví jako bestie. Někteří z nich mají schopnost vypadat jako člověk, a to až do chvíle, kdy už není úniku z jejich spárů. Jméno Mikoshi-Nyudo se překládá jako „očekávaný kněz“, protože démon přejímá podobu putujícího kněze, který cestuje převážně v noci. Často putuje místy, kde může krást lidské jídlo, aniž by se dostal do potíží. Když potkáte Mikoši-Njuda, budete mít slušnou možnost varování, že něco není v pořádku ještě předtím, než se pokusí zaútočit. Poté, co se podíváte do jeho očí, jeho krk abnormálně vyroste. Chce, abyste jeho nárůst sledovali co nejdéle. Čím výše totiž zíráte, tím výše jeho krk vyroste. Nakonec bude tak vysoký, že spadnete na záda. V tomto bodě na vás zaútočí zuby a drápy. Pokud se pokusíte utéct, ubodá vás bambusem. Jejich zranitelným bodem je, když s nimi nebudete hrát jejich hru. Stačí se jim buďto podívat přímo do očí a pak sklopit zrak k nohám, nebo říct: „mikošita“ (v překladu - vidím výše), což způsobí jejich zmizení z povrchu zemského.
Prosím prosím smutně koukám, ať je v dalším dílu :")
12. února 2017 v 11:48
VymazatTo zní opravdu zajímavě, určitě se na to podíváme a do dalšího článku třeba zařadíme */////* ... Arigato!!
19. února 2017 v 14:35
OdpovědětVymazatZajímavý článek, legendy Japonska jsou vždy v něčem zvláštní ^^
22. února 2017 v 21:07
OdpovědětVymazatMusím říct, že tento článek je opravdu super. Všechny příběhy mi přijdou zajímavé a potkat bych nechtěla ani panenku ani Sadako :D
18. března 2017 v 23:12
OdpovědětVymazatJá si tak ráda tohle čtu večer. Vždycky se pak večer bojím ještě víc xD
2. dubna 2017 v 9:05
OdpovědětVymazatTenhle čláek je nejlepší :) Mám takovéhle věci strašně ráda, a jsem moc ráda a děkuji ti za tenhle článek :)
Ty příběhy jsou prostě super :D
A z Japonska jsou legendy a prostě vše nejlepší :)
Děkujeme za tvou odezvu!!